Ve středověku při omezených dopravních a zpravodajských možnostech byly veškeré vědomosti voděradských vesničanů o světě (včetně kulturních) nepatrné a často zkreslené. Lidé žili při své zemědělské práci v úzkém vztahu k přírodě a všímali si bedlivě všech jejích proměn. Jejich kulturním bohatstvím bylo množství lidových rčení, přísloví a pořekadel, která vyjadřovala výsledky dlouholetých pozorování a zkušeností a byla výrazem lidové moudrosti.

Každá událost, která se vymykala každodennímu všednímu životu, budila tak jako všude jinde na venkově i u voděradských vesničanů neobyčejný zájem, stávala se předmětem častých hovorů a velmi dlouho se na ni vzpomínalo. Mysl lidí zvláště živě zajímala podívaná na bohaté a pestré průvody vysoko postavených osobností, které občas projížděly po blízké silnici z Brna do Prahy.

V roce 1836 to byl Ferdinand V., který byl slavnostně vítán v Černé Hoře na své cestě ke korunovaci do Prahy. Později, 17. září 1840 a znovu 15. září 1845, projížděl po státní silnici jeho bratr arcivévoda František Karel. Pozornost lidí pracujících na polích při státní silnici jistě budily také vícespřežní povozy osobní pošty, která od dvacátých let 18. století jezdila přes Černou Horu a měla na Perné přepřáhací stanici. V bezprostřední blízkosti Voděrad, na Vaculce, byla pošta "Zlatá studna" s formanskou hospodou, v níž prý jednou na cestě do Prahy přenocoval již výše zmíněný císař Ferdinand V., zvaný Dobrotivý, poslední korunovaný král český.

Všední život ve vesnici zpestřovaly některé lidové zábavy a obyčeje. Na konci masopustu obveselovaly mládež průvody maškar, o Smrtné neděli bývala za obvyklých lidových zpěvů a říkánek vynášena ze vsi Smrtka, symbol zimy a smrti, a v noci filipojakubské (30. dubna) bývaly páleny čarodějnice.

Vesele bývalo o dožínkách a o poutích. Zbožní voděradští věřící chodili v procesích na pouti do Sloupa, do Křtin, na Vranov a někdy až do Vambeřic v Kladsku. Přidružovali se obyčejně k procesím, která procházela vesnicí. Po staré, dávno již zaniklé cestě z návsi ke mlýnu na Valše a k Lysicím přicházela do Voděrad poutní procesí směřující dále do Jaroměřic u Jevíčka.

Když byla úroda na polích ohrožena dlouhotrvajícím suchem, konaly se ve Voděradech prosebné pobožnosti za seslání deště. Lidé se shromáždili na návsi a ubírali se v procesí za zpěvu nábožných písní a modlení ke strarému dřevěnému kříži stojícímu v polích při cestě z vesnice ke státní silnici. Tam byla hlavní pobožnost. Řídil ji předříkávač, bez účasti kněze.

Tanečních zábav bývalo poměrně málo. Bylo k nim potřeba vrchnostenského povolení, a to panské úřady nepříliš rády udělovaly. Zabavy bývaly prosté a ještě ke konci 19. století tančívali někteří jejich účastníci bosi.

Za podzimních večerů se scházeli mladí lidé k družným zábavám při sušení ovoce a vaření povidel. Ale největšímu zájmu mládeže i dospělých se těšily přástky a draní peří. Bývalý nejstarší voděradský pamětník, dnes již zesnulý Jan Kučka, vypráví ve svých rukopisných vzpomínkách, že se přástevnice sacházely o zimních večerech s kolovraty a kužely v domácnostech s většími světnicemi. Při předení se svítilo loučemi. Uprostřed místnosti stál dřevěný stojan na louče, tzv. loučník, u něhož seděl některý mladík, obyčejně čeledín, a kratiknotem ulamoval ohořelý konec louče. Při práci navlhčovaly přástevnice spřádanou koudel slinami. Aby měly stále dostatek slin, předkládala jim hospodyně buď kvašené zelí nebo sušené švestky a křížaly. Ke lnářskému nářadí patřily drhleny, jimiž se len zbavoval semenných tobolek, trdlice, na nichž se mačkáním stonků lnu odstraňovala jejich povrchová kůra, a hřebeny, jimiž se vlákna lnu zbavovala pazdeří. Čistá lněná vlákna se spřádala na kolovratech v přízi, která se pomocí navijáku neboli motovidla navíjela do přaden.

Veseleji než o přástkách bývalo při draní peří. Jestliže při přástkách hovořily hlavně kolovraty, panovala při dračkách živá zábava, jíž se stejně zúčastňovali mladí i staří. Lidé byli pověrčiví, věřili na různé duchy, strašidla a rozmanitá přírodní znamení, a proto měly při večerním vyprávění vedle pohádek a loupežných příhod své místo také hrůzostrašné, strašidelné historie. Ty byly oblíbeny i později, kdy již víra ve strašidla nebyla tak všeobecná.

Tolik o nejstarších kulturních tradicicích naší obce, které si byly vesměs velice podobné ve všech obcích obdobného zemědělského charakteru. Bylo čerpáno z knihy Františka Kučky "Voděrady dříve a dnes" (II. díl - Voděrady feudální).